Čtení on a kun

čili sinojaponské a japonské čtení znaku

   Pokud jste si již alespoň zběžně pročetli úvodní sekce tohoto webu, jistě už víte, že japonské písmo sestává ze tří složek: hiragany, katakany a tzv. kandži neboli čínských znaků. Možná už také víte, že kandži mají dva typy čtení – sinojaponské zvané on-jomi a japonské zvané kun-jomi. Na tomto místě se pokusím co nejjednodušeji vysvětlit, proč tomu tak je a hlavně kdy se uplatňuje které čtení.

   Důvody pro existenci více čtení jediného znaku jsou podrobně popsány v oddíle historický vývoj, ale zde zopakuji základní informace.

   Sinojaponské čtení (on-jomi, on) již ze svého názvu napovídá, že se jedná o čtení vycházející z čínštiny (proto předpona „sino-“). Jednoduše řečeno, je to čínské čtení znaku zkomolené tak, aby se Japoncům snadno vyslovovalo. Během procesu přejímání znaků však sehrály roli různé dialekty čínštiny, proto často vzniklo několik způsobů zkomolení výslovnosti do japonštiny. Proto se u jednoho znaku často setkáme s více než jedním sinojaponským čtením.

   Japonské čtení (kun-jomi, kun) je oproti tomu čtení vycházející z původní japonštiny, tj. mluveného jazyka před příchodem znaků. V procesu přejímání znakového písma pak docházelo k tomu, že původní japonská slova byla přiřazována znakům, které měly v čínštině stejný nebo podobný význam. Protože se však vždy nemuselo jednat jen o jeden slovní druh, bylo často jednomu znaku přiřazeno čtení více (znak pak mohl vyjádřit japonské podstatné jméno, přídavné jméno, sloveso apod.). Především u sloves pak také byla tendence přiřadit různá japonská čtení s podobným významem jednomu znaku. V důsledku takového vývoje má často jeden znak nejenom vícero čtení sinojaponských, ale i japonských.

  Při vypisování jednotlivých čtení daného znaku je běžné zapisovat sinojaponská čtení katakanou a japonská čtení hiraganou. Jednotlivá čtení se oddělují čárkou, ta však v japonštině vypadá trochu jinak: „、“. U japonských čtení (nikoli u sinojaponských!) může docházet k tomu, že jediné čtení znak přesahuje a tyto přesahující slabiky se zapisují hiraganou za znak (dopisovaným koncovkám se také říká okurigana). V takovém případě se dopisovaná koncovka odděluje středovou tečkou („・“, nakaguro), nebo se vypisuje do závorek.

  Dejme si tedy příklad – všechna čtení znaku 行:
   on-jomi: コウ、ギョウ、アン
   kun-jomi: い・く、ゆ・く、おこな・う、くだり

  U jediného znaku máme hned 7 čtení (3 čtení on, 4 čtení kun). Jak ale poznáme, kdy se tento znak čte jakým způsobem?

  Začněme nejprve japonským čtením. Základním pravidlem je, že pokud znak stojí samostatně (tj. nenachází se v těsné skupině dvou a více kandži), většinou se čte japonsky. Jak je ovšem vidět, máme na výběr ze čtyř japonských čtení. Je tedy jedno, které zvolíme? To v žádném případě. Musí nám napovědět kontext.

  První dvě japonská čtení, tj. い・く a ゆ・く mají význam „jít“, „chodit“ a je v podstatě jedno, které použijeme. Další čtení, tj. おこな・う má však význam velmi odlišný, je to sloveso s významem „provést“, „uskutečnit“. Poslední čtení くだり je podstatným jménem a znamená „svislá řada“ (zde si všimněte, že jako jediné čtení kun nemá dopisovanou koncovku).

  Nyní si ukážeme příklad, jak se znak 行 může objevit v psaném textu:

  行く – při tomto výskytu vidíme dopsanou koncovku く, tzn., že znak přečteme いく, popř.ゆく.
  行う – zde je dopsáno う, musí se tedy jednat o čtení おこなう
  行 – znak stojí sám, není vedle něj další kandži, ani dopisovaná koncovka, přečte se tedy jako くだり.

  Jak je vidět, čtení znaku závisí na jeho okolí. Základním předpokladem ovšem je, že si všechna čtení musíme zapamatovat. Při čtení tak musíme být očima poněkud napřed, nejdříve zkontrolovat, co za znakem následuje a podle toho určit, jaké čtení se použije (a tedy i o jaký význam se jedná).

  Druhým základním pravidlem, že pokud stojí znak v těsné skupině dvou a více kandži (tj. pokud mezi znaky není žádný hiraganový či katakanový znak, pak mluvíme o složenině), čte se většinou sinojaponsky. Situace je jednoduchá, pokud má daný znak pouze jedno on-jomi. Ale co v případě, že je těchto čtení více, jako v případě výše uvedeného znaku 行? Bohužel, v těchto případech je nutné si čtení jednotlivých složenin zapamatovat.

  Zde si opět uvedeme pár příkladů – složeniny, které může znak 行 tvořit:

① 歩行
② 行事
③ 行火
④ 行方

  Mezi jednotlivými kandži není vložen žádný hiraganový ani katakanový znak, jedná se tedy o znakové složeniny (džuku-go, 熟語), které by se tedy měly číst sinojaponsky.

  Příklad ① se čte ほこう (tučně zvýrazněno čtení znaku 行) a znamená "(pěší) chůze". Příklad ② přečteme jako ぎょうじ, význam "událost". Další, tj. č. ③ čteme あんか, což je název tradičního japonského ohřívače nohou. Poslední příklad ④ má čtení nepravidelné – ゆくえ.

  Kromě posledního případu tedy výše uvedené pravidlo platí, uplatňuje se on-jomi. Avšak na to, kdy se použije čtení コウ, ギョウ, popř. アン, se v zásadě žádné pravidlo nevztahuje a složeniny si je tak třeba zapamatovat jako individuální slovíčka. Navíc existuje i nemalý počet složenin s nepravidelným čtením, kde nám jednotlivá čtení on nepomohou.

  Aby toho nebylo málo, existují i složeniny, které se tváří jako klasická džuku-go, ale čtou se japonsky. Např. složenina 青空 sice sestává ze dvou kandži, což by nabádalo k sinojaponskému čtení, avšak v tomto případě je vědět, že tomu tak není a slovo se přečte japonsky (あおぞら).

  Co z toho všeho tedy vyplývá? Především fakt, že slova v japonštině mohou být několikerého charakteru a nejen v grafickém vyjádření jsou těsně provázána se znaky kandži. V případě slov japonských se užívá japonského čtení znaků (kun-jomi), v případě slov vytvořených spojením čínských znaků se většinou užívá čtení sinojaponského (on-jomi). Samozřejmě existuje mnoho výjimek a nepravidelností, což činí slovní zásobu v japonštině velice náročnou co do času stráveného memorováním. Avšak trpělivost přináší výsledky a časem je tak možné vypěstovat si jistou intuici pro čtení znaků psaných i pro porozumění slovu mluvenému.